Stále žijeme !

"Pach tlející mrtvoly se šíří chodbami krypty. Všichni zmizeli a není tu nikdo, kdo by jej zastavil."

Takto bych asi popsal aktivitu na tomto blogu za poslední půl rok. Ano je to smutné, ale věřte nebo ne, nebylo moc o čem psát.

Naše skupina (teda spíše zbytek, já tolik ne) bohužel tak trochu trpí syndromem hledání pomyslného svatého grálu a to jest pravidla, která by nám skutečně seděla a vyhovovala. Pokusím se tedy zhruba shrnout co jsme dělali v dobách minulých a co se chystá dále.

Dobrodružství Shadowrunu skončilo dříve než se stačilo pořádně rozjet. Při první větší herní bitvě se nám odhalily nedostatky systému a téměř nekonečné a nesmyslné házení kostkami nás jednoduše unudilo.

Jelikož v té době ve mne převládaly dojmy z loňského Gameconu a hraní Pendragona, tak jsem se rozhodl, že bych to rád vyzkoušel i v domácím prostředí. Nabídl jsem tedy klukům, že bych zkusil vést hru v tomto systému. Jenže to jsem ještě nevěděl do čeho se to ženu...

Sice jsem nastudoval pravidla a veškeré náležitosti, ale mé značně malé zkušenosti se podepsaly na výsledku. První sezení bylo prakticky podle příručky a nedokázal jsem vůbec improvizovat. Druhé a zároveň poslední sezení bylo opět podle nastudovaného dobrodružství a když kluci chtěli problém řešit jinak než jsem měl napsáno, nedokázal jsem se vůbec přizpůsobit.

Abych si konečně přičichl trochu k tomu, jak lze tvořit příběh bez velkých příprav, proběhla následující hra v systému Střepů snů, které jsem do té doby neznal. Příběh byl pochopitelně zasazen do oné Artušovské doby, abych ukojil svůj předešlý chtíč po hraní rytíře. Velice pozorně jsem naslouchal radám zkušenějších kolegů a skutečně se u tohoto velice bavil.

Popravdě řečeno, Střepy snů je asi jediný systém, na kterém se všichni shodneme, že se nám líbí. Bohužel nám zde chybí ta možnost dlouhodobého rozvoje postav, takže pro pravidelné hraní to není tolik vhodné. Proběhl zde tedy pokus o tvorbu vlastního systému, který by splňoval tyto dvě kritéria. K dokonalosti to však mělo ještě dost daleko a tak byl systém odeslán k přepracování.

Následovalo tedy Dračí doupě II a to nám zajistilo zábavu na pár dalších večerů. Především se naše skupina rozrostla o dva nové lidi, takže vše bylo hned o trochu zábavnější. Mě se sice tato hra dost líbila, ale u kluků se brzy zase projevila přirozená nenávist v tento systém (kterou zatím moc nechápu) a uprostřed dobrodružství jsme zase nasadili onen upravený systém vlastní výroby. Musím uznat, že ten už byl o poznání lepší než předchůdce.

A tímto se v podstatě dostáváme do dnešního dne, kdy jsme přerušili i toto dobrodružství, částečně kvůli menším neshodám ve skupině o způsobu hraní, ale i kvůli dalším úpravám tohoto systému vyplývajících z testovacího hraní.